Albert Gomes de Mesquita je jedním z posledních žijících lidí, kteří osobně znali Anne Frankovou. Krátce se objevuje v jejím deníku jako spolužák na židovském lyceu v Amsterdamu, kde o něm píše: „Albert de Mesquita přišel ze školy Montessori a přeskočil rok. Je opravdu chytrý.“
Nic víc se o něm nedozvíme. S největší pravděpodobností se Albert z její paměti víceméně vytratil, ale pro něj je situace nevyhnutelně zcela jiná.
S přibývajícími léty se jeho vzpomínky na Annu stávají stále důležitějšími. Ve věku 89 let stále cestuje do zahraničí na konference o jejím díle a životě. Anne se stala zvláštním druhem celebrity a Albert, jako někdo, kdo byl skutečně přítomen oslavě jejích narozenin, na které dostala svůj stále ještě prázdný deník, je pro tuto slávu styčným bodem.
Annin deník, který si vedla něco přes dva roky od svých 13. narozenin 12. června 1942 do okamžiku nacistického náletu na tajný přístavek, kde žila v úkrytu se svou rodinou, byl přeložen do 60 jazyků a prodalo se ho více než 30 milionů výtisků. Je to jedna z nejslavnějších knih na světě. Zeptala jsem se Alberta – který je bývalým manželem Lien de Jongové (téma mé knihy Vystřižená dívka, která popisuje, jak byla Lien poslána k prarodičům, a její trauma jako jednoho z nizozemských „ukrytých dětí“) -, co si myslel, když ji četl poprvé, a jak ji vnímá nyní. „Moje první reakce byla,“ řekl mi, „že bych ten příběh mohl napsat sám, ale později jsem si uvědomil, že to, co ho dělá výjimečným, nespočívá v událostech, které prožila (koneckonců jsem sám prošel stejnými věcmi), ale v jejím osobním růstu.“ Albertova rodina se začala skrývat ve stejnou chvíli a stejným způsobem. I oni byli odhaleni, ale na rozdíl od Franků se De Mesquitům podařilo zázračně uniknout.
Po dobu pouhého jednoho měsíce byli Anna a Albert v každodenním kontaktu. Jako mladšímu, plachému, spíše křehce vypadajícímu chlapci mu připadala trochu zastrašující. Při jedné příležitosti jim učitel v hodině biologie vysvětlil, že z koně a osla, kteří se dají dohromady do stáje, může vzniknout mezek. Albert zvedl ruku a zeptal se, jak se to stalo, což vyvolalo ve třídě veselí. Později na hřišti to byla Anne, kdo k němu jako první přišel s nabídkou vysvětlení. Nervózně odmítl.
To, co Albert říká o deníku, který právě vyšel v novém anglickém překladu jako součást autorizovaných Sebraných spisů, je pravdivé a důležité. Deník bere čtenáře na cestu se svým autorem. První měsíc, než se rodina začne skrývat, je to příběh chytré, extrovertní školačky, která si téměř nevšímá rostoucího ohrožení nizozemských Židů. Místo války ji zajímá její vlastní charakter a pověst. Anne hrdě píše o „zástupu obdivovatelů, kteří ode mě nemohou odtrhnout své obdivné oči a kteří se někdy musí uchýlit k použití rozbitého kapesního zrcátka, aby se mě pokusili zahlédnout ve třídě“. Nechybí ani hříšné popisy jejích spolužáků. Uvádí, jak jsou učitelé rozčileni její upovídaností, a připravují jí sérii trestných esejů s názvy Žvanilka, pak Nenapravitelná žvanilka a nakonec Kvák, kvák, kvák, řekla paní žvanilka. V reakci na tuto poslední zakázku napsala Anne komickou báseň o rozzuřené labuti, která se dopouští vražedných útoků na sadu hlučných káčátek. Její učitel navzdory svému přesvědčení uznal, že je tak dobrá, že ji musel třídě přečíst nahlas.
Když je tato bouřlivá dívka náhle zavřena v souboru malých místností se zatemněnými okny, které musí sdílet s jinou rodinou, jež je pro ni prakticky cizí, vliv na její „osobní růst“ je zřejmý. Zůstává vynalézavá a drzá, ale tlak společného života smíšený s přívaly surové hrůzy ve chvílích, kdy se blíží odhalení, si vybírá svou daň. Anne se cítí odcizená své matce a dráždí ji paní van Pelsová (matka druhé rodiny). Musí sdílet ložnici s mužem středního věku a začíná ho nenávidět (říká mu „pan Duffer“, když vypráví o jejich tichých malých bitkách). Zamiluje se do Petera van Pelse, i když se jejich vztah nevyvíjí. Zároveň si uvědomuje změny svého dospívajícího těla, své sexuální pocity a náhlé výkyvy nálad, které vedou k záplavám slz.
Při tom všem, jak roky plynou, Anne hodně čte a rozvíjí stále větší vášeň pro své psaní. Skládá povídky, komické anekdoty a začíná psát román. A co je nejdůležitější, po vyslechnutí rozhlasového vysílání nizozemské vlády o potřebě záznamů o okupaci začíná Anne počátkem roku 1944 přepracovávat svůj deník v naději, že by mohl být publikován. Klíčové epizody rozšířila a jiné vymazala. Občas do něj také vkládala úvahy o svém dřívějším já.
Tento dialog mezi starší a mladší Anne je jednou z mnoha kouzelných věcí v deníku. Například 22. ledna 1944 si Anne znovu přečetla svůj zápis z 2. listopadu 1942 a napsala k němu následující:
Takové věci bych už nedokázala napsat. Po celou dobu, co jsem tady, jsem podvědomě – a někdy i vědomě – toužila po důvěře, lásce a fyzické náklonnosti. Tato touha se může měnit v intenzitě, ale je tu vždycky.“
Deník se ve své druhé verzi stal vznosnějším, objevily se v něm pasáže o feminismu, židovské identitě a strašidelná otázka, kdo by si knihu mohl přijít přečíst. Jeho poslední zápis z 1. srpna 1944 se zamýšlel nad Anninými vnitřními rozpory. „Jsem rozpolcená,“ sděluje čtenáři:
Jedna strana obsahuje mou bujaré veselí, mou rozvernost, mou radost ze života a především mou schopnost ocenit světlejší stránky věcí. Tato moje stránka obvykle číhá, aby přepadla tu druhou, která je mnohem čistší, hlubší a jemnější. Nikdo nezná Aninu lepší stránku.
O tři dny později vtrhlo do přístavku komando německé policie a zatklo jeho obyvatele. Po měsíci stráveném v nizozemském tranzitním táboře Westerbork byla skupina zařazena do vůbec posledního transportu do Osvětimi. V květnu 1945 byli všichni kromě Annina otce Otto Franka mrtví.
Anne Frank: The Collected Works je velkolepé vydání. Přináší Deník ve třech různých verzích. Verze A je ta, kterou Anne skutečně psala v samotných dnech: neuspořádaný text, s některými záznamy mimo datové pořadí, plný komických odboček. Typický je následující kontrolní seznam Anniných vlastních krás:
1. Modré oči, černé vlasy: (ne.)
2. dolíčky ve tvářích (ano.)
3. dolíček na bradě (ano.)
4. vdovský kšilt (ne.)
5. bílá pleť (ano.)
6. rovné zuby (ne.)
7. malá ústa (ne.)
8. natočené řasy (ne.)
9. rovný nos (ano.)
10. pěkné oblečení (někdy.)
11. pěkné nehty (někdy.)
12. inteligentní (někdy.)
Verze A byla ve skutečnosti rozprostřena do čtyř svazků, z nichž pouze první byl narozeninový dárek. V této posloupnosti chybí svazek, který by pokrýval období od 2. května 1943 do 22. prosince 1943.
Verze B je Annina vlastní revize, z velké části vypsaná na volných listech uhlového papíru. Probíhá bez přerušení od 20. června 1942 do března 1944 a poskytuje nám tak vyprávění, které se ztratilo díky chybějícímu svazku verze A. Je vážnější než její předchůdkyně, s pečlivou chronologií mapující průběh války.
Verze dnes známá jako C byla ta, kterou vydal Annin otec v roce 1947 pod názvem Skrytá příloha. Tato verze zkrátila sexuální materiál v deníku a také odstranila mnoho kritických poznámek, které Anne vznášela na adresu svých spolubydlících v úkrytu. Otto také provedl některé estetické změny. Smíchal a přeuspořádal verze A a B, aby dal knize ucelenější a literárnější charakter. V jeho verzi se po krátkém prologu („Doufám, že se ti budu moci se vším svěřit…“) kniha otevírá samotným deníkem:
Začnu od chvíle, kdy jsem tě dostal, od chvíle, kdy jsem tě uviděl ležet na stole mezi ostatními narozeninovými dárky. (Šla jsem s tebou, když tě kupovali, ale to se nepočítá.)
Ten slavný začátek nebyl ani v A (který začíná „Nádherná fotografie, že!!!!“), ani v B, který začíná sebevědoměji:
Pro někoho, jako jsem já, je to zvláštní nápad, psát si deník; nejen proto, že jsem to nikdy předtím nedělala, ale i proto, že se mi zdá, že ani mě – a vlastně ani nikoho jiného – nebudou zajímat nevybouřené zážitky třináctileté školačky.
Anne sice napsala slavné věty, které jsou dnes úvodem, ale ty se objevily až dále ve verzi A a z verze B byly vyřazeny.
Otto Frank se tedy podílel na vzniku deníku Anny Frankové, jak ho čtenáři znají dnes, a jednou z předností Sebraných spisů je, že čtenářům umožňuje sledovat vývoj deníku v jeho různých inkarnacích. Sbírka však obsahuje mnohem více než jen deník. Jsou zde krásné a dojemné ilustrace, které zahrnují rodinné fotografie; detailní záběry dokumentů; faksimile stránek a plán skryté přístavby. Součástí jsou také různé další Anniny spisy: 14 povídek, nedokončený román, soubor esejů a vzpomínek, dosud nezveřejněné dopisy, její verše v knihách přátelství, „Zápisník oblíbených citátů“ a „Kniha o Egyptě“ (sbírka poznámek o zemi faraonů, kterou Anne vytvořila jako jakýsi domácí školní projekt, když se skrývala). Nakonec editoři poskytují bohatý kontextový materiál, od historie Anniny rodiny (počínaje středověkem) až po historii tisku a recepce deníku (konče románem Philipa Rotha Exit Ghost z roku 2007).
Kompletní dílo tak podává značně obohacený obraz, a když člověk čte jeho stránky, nemůže se ubránit myšlence, čím se Anne mohla stát. V deníku píše o tom, že se chtěla stát novinářkou: „Chtěla bych strávit rok v Paříži a Londýně, učit se jazyky a studovat dějiny umění Stále mám představy o nádherných šatech a fascinujících lidech“. Při prohlížení tohoto svazku a čtení jejích vtipných náčrtků je snadné pochopit, jak mohla obou těchto věcí dosáhnout.
Možná je však tato vize dospělé Anny klamná. Její deníky nabízejí obraz mladé dívky zamrzlé v čase. Kdo ví, jak by ji ovlivnilo trauma, kdyby přežila? Příští rok oslaví Albert devadesáté narozeniny – věk, kterého by Anne dosáhla letos v červnu. Jako přeživší mají on i Lien de Jongová (která loni oslavila 85 let) celý život na to, aby se ohlédli za hrůzami 40. let 20. století.
Albert vzpomíná nejen na Anne, ale na všechny jejich spolužáky. Jedním z nich je Leo Slager, chlapec, kterého Anne uvádí ve svém deníku hned po Albertovi jako někoho, kdo „pochází ze stejné školy, ale není tak chytrý“. Albert a Leo sdíleli školní lavici a do lycea vždy jezdili na kole společně (alespoň do doby, než se vlastnictví jízdních kol Židy stalo trestným činem). Jednou, když šlapali vedle sebe, Albert vzpomíná, že Leo najednou zabrzdil a odmítl jet dál. Albert použil německé slovo. „Leo nesnesl němčinu,“ říká mi a pak smutně dodává: „Válku nepřežil.“
Pro Alberta bylo alespoň útěchou, že přežil společně se svou rodinou, což znamenalo, že vždycky bylo na co vzpomínat. Lien jako jediná přeživší neměla nikoho, o koho by se mohla opřít, a tak příběhy z jejího dětství vybledly. To byla jedna z věcí, která mě při rozhovoru s ní zarazila. Takové drobnosti, které plní deník Anny Frankové (její láska k oblečení nebo prudké rodinné spory o to, zda by chlapci stejně jako dívky měli být nuceni loupat brambory), téměř úplně chyběly. Při naší společné práci jsme museli její vzpomínky rekonstruovat z drobných útržků a krok za krokem jim vracet život.
Jako literární dílo se deník Anny Frankové stal definicí nizozemské zkušenosti s okupací, ale její pohled na toto období jako ukrývaného dítěte je nutně omezený. V Německu narozená Anne se s rodinou přestěhovala do Amsterdamu, když jí byly čtyři roky, aby unikla pronásledování, a s Nizozemci se setkává jako se statečnými ochránci. Přesto úmrtnost nizozemských Židů (více než 75 %, což je dvakrát více než v jakékoli jiné západní zemi) odráží hluboce kolaborantský národ, kde většina zatýkajících policistů byla rodilá, nikoli německá. Pro ty, kteří to vědí, je jeden pozdní zápis v deníku dotčen ironií:
Teď, když jsem byl ušetřen, je mým prvním přáním po válce stát se nizozemským občanem. Miluji Holanďany. Miluji tuto zemi. Miluji jazyk a chci zde pracovat. A i kdybych měla napsat samotné královně, nevzdám se, dokud nedosáhnu svého cíle!“
Anna nebyla „ušetřena“, jak si představovala. Necelý rok po napsání těchto slov zemřela spolu se svou sestrou na tyfus v Bergen-Belsenu. Jejich adoptivní země přes veškerou statečnost jejich ochránců nedokázala dostát jejich důvěře.
– Dívka s výřezem (Penguin) od Barta van Ese získala cenu Costa za knihu roku 2018. Knihu Anne Frank: The Collected Works vydává nakladatelství Bloomsbury. Výtisk si můžete objednat na stránkách guardianbookshop.com nebo na telefonním čísle 0330 333 6846. Zdarma ve Velké Británii p&p nad 15 liber, pouze online objednávky. Telefonické objednávky min. p&p 1,99 GBP.
{{horaVlevo}}
{{{doleVlevo}}
{{horaVpravo}}
{{doleVpravo}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.