Otázka: „Kdo byl Jan Křtitel v Bibli?“
Odpověď: Kdo byl Jan Křtitel v Bibli? Ačkoli jeho jméno naznačuje, že křtil lidi (což také dělal), Janův život na zemi byl víc než jen křtění. Janův dospělý život se vyznačoval oddaností a odevzdaností Ježíši Kristu a jeho království. Janův hlas byl „osamělým hlasem na poušti“ (Jan 1,23), když hlásal příchod Mesiáše lidem, kteří zoufale potřebovali Spasitele. Byl předchůdcem moderního evangelisty, když bez ostychu sdílel dobrou zprávu o Ježíši Kristu. Byl to muž plný víry a vzor pro ty z nás, kteří se chtějí o svou víru dělit s ostatními.
O Janu Křtiteli slyšel téměř každý, věřící i nevěřící. Je to jedna z nejvýznamnějších a nejznámějších postav Bible. Jan byl sice znám jako „Křtitel“, ale ve skutečnosti byl prvním prorokem, kterého Bůh povolal od Malachiáše asi o 400 let dříve. Janův příchod předpověděl o více než 700 let dříve jiný prorok: „Hlas jednoho, který volá: ‚Na poušti připravte cestu Hospodinu, na poušti vyrovnejte cestu našemu Bohu. Každé údolí se vyvýší, každá hora a pahorek se sníží; nerovná půda se stane rovinou, drsná místa rovinou. A zjeví se Hospodinova sláva a uvidí ji celé lidstvo dohromady. Neboť ústa Hospodinova promluvila“ (Izajáš 40,3-5). Tento úryvek ilustruje Boží mistrovský plán v akci, kdy si Bůh vybral Jana jako svého zvláštního vyslance, aby zvěstoval jeho vlastní příchod.
Janovo narození bylo zázračné. Narodil se starším rodičům, kteří nikdy nemohli mít děti (Lk 1,7). Anděl Gabriel oznámil levitskému knězi Zachariášovi, že se mu narodí syn – zprávu, kterou Zachariáš přijal s nedůvěrou (verše 8-18). Gabriel o Janovi řekl toto: „Bude veliký v Hospodinových očích. Ještě než se narodí, bude naplněn Duchem svatým. Přivede zpět k Hospodinu, svému Bohu, mnoho izraelského lidu. A půjde před Hospodinem v duchu a moci Eliášově, … aby připravil lid připravený pro Hospodina“ (verše 15-17). Věrna Hospodinovu slovu, Zachariášova manželka Alžběta porodila Jana. Při obřadu obřízky Zachariáš o svém synovi řekl: „Ty, mé dítě, budeš nazýván prorokem Nejvyššího, / neboť půjdeš před Hospodinem, abys mu připravil cestu.“ (verš 76)
Jan byl s Ježíšem příbuzný, neboť jejich matky byly příbuzné (Lk 1,36). Ve skutečnosti, když anděl Gabriel řekl Marii, že porodí Ježíše, řekl jí také o Janovi. Když Marie nosila Ježíše v lůně, navštívila Alžbětu a Jan při zvuku Mariina hlasu poskočil v matčině lůně radostí (Lk 1,39-45).
Jako dospělý žil Jan drsným životem v hornaté oblasti Judska, mezi městem Jeruzalémem a Mrtvým mořem. Nosil oděv z velbloudí srsti s koženým pásem kolem pasu, typický oděv proroka. Jeho strava byla prostá – kobylky a divoký med (Mt 3,4). Jan žil prostým životem, protože se soustředil na práci v Království, kterou měl před sebou.
Služba Jana Křtitele získávala na popularitě, jak o tom vypráví Matouš 3,5-6: „Lidé k němu vycházeli z Jeruzaléma a z celého Judska i z celého jordánského kraje. Vyznávali své hříchy a nechávali se od něho křtít v řece Jordánu.“ Všichni se dali pokřtít. Nechat se pokřtít od Jana znamenalo přiznat svůj hřích a činit z něj pokání – což byl samozřejmě skvělý způsob, jak se připravit na Spasitelův příchod. Pokání spojené s Janovým křtem také nepustilo do vody samospravedlivé, kteří se nepovažovali za hříšníky. Pro samospravedlivé měl Jan přísná slova, nazval je „zmijí smečkou“ a varoval je, aby se nespoléhali na svůj židovský původ, pokud jde o spasení, ale aby činili pokání a „nesli ovoce odpovídající pokání“ (Mt 3,7-10). Lidé té doby se z obavy před trestem takto na vedoucí představitele, ať už náboženské nebo jiné, jednoduše neobraceli. Janova víra ho však činila neohroženým tváří v tvář opozici.
Obecné mínění o Janu Křtiteli bylo, že je Božím prorokem (Mt 14,5), a mnozí lidé ho možná považovali za Mesiáše. To však nebylo jeho záměrem, protože měl jasnou vizi toho, k čemu byl povolán. V Janově evangeliu 3,28 Jan říká: „Sami můžete dosvědčit, že jsem řekl: ‚Já nejsem Kristus, ale jsem poslán před ním'“. Jan své učedníky upozornil, že to, co od něj viděli a slyšeli, byl jen začátek zázraku, který měl přijít v podobě Ježíše Krista. Jan byl pouze poslem poslaným Bohem, aby hlásal pravdu. Jeho poselství bylo prosté a přímé: „Čiňte pokání, neboť nebeské království je blízko“ (Mt 3,2). Věděl, že jakmile se Ježíš objeví na scéně, Janova práce bude téměř dokončena. Ochotně přenechal Ježíši záři reflektorů a řekl: „On se musí stát větším, já se musím stát menším“ (Jan 3,30).
Není snad většího příkladu pokory, než jakou vidíme u Ježíše i Jana v Matoušově evangeliu 3,13-15. Ježíš přišel z Galileje, aby se nechal od Jana pokřtít v řece Jordánu. Jan správně poznal, že bezhříšný Boží Syn nepotřebuje křest pokání a že rozhodně není hoden pokřtít vlastního Spasitele. Ježíš však na Janovu obavu odpověděl žádostí o křest, „aby naplnil veškerou spravedlnost“, což znamená, že se ztotožňuje s hříšníky, za které se nakonec obětuje, a tím pro ně zajistí veškerou spravedlnost (2 Kor 5,21). Jan v pokoře poslechl a souhlasil, že Ježíše pokřtí (Mt 3,13-15). Když Ježíš vystoupil z vody, „otevřelo se nebe a on spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a usedá na něj. A hlas z nebe řekl: ‚Toto je můj Syn, kterého miluji, v něm mám zalíbení'“ (verše 16-17).
Později král Herodes uvěznil Jana Křtitele. Herodes se oženil s bývalou manželkou svého bratra Filipa. Jan proti tomuto sňatku odvážně vystoupil, což se nelíbilo Herodiadě, Herodově nové manželce (Lk 3,19-20; Mk 6,17-20). Když byl Jan ve vězení, dozvěděl se o všech věcech, které Ježíš dělal. Ve chvíli, která se zdá být okamžikem pochybností, poslal Jan své učedníky za Ježíšem, aby se ho zeptali, zda je skutečně Mesiáš. Ježíš jim odpověděl, aby Janovi řekli, co viděli a slyšeli – proroctví se naplnila. Ježíš Jana nikdy neokřikl, naopak podal důkaz, že je zaslíbeným Spasitelem (Mt 11,2-6; Lk 7,18-23). Ježíš pak k zástupu promluvil o Janovi a řekl, že je prorokovaným poslem, který přijde před Mesiášem (Mt 11,10; L 7,27; srov. Mal 3,1). Ježíš také řekl: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel; kdo je však v nebeském království nejmenší, je větší než on“ (Mt 11,11; Lk 7,28).
Služba Jana Křtitele i jeho život náhle skončily rukou krále Heroda. V aktu nevýslovné pomsty Herodias zosnovala se svou dcerou spiknutí s cílem nechat Jana zabít. Herodiadina dcera jednoho večera zatančila Herodovi a jeho hostům při večeři a Herodovi se to tak zalíbilo, že jí řekl: „Požádej mě o cokoli, co chceš, a já ti to dám“ (Mk 6,22). Dívka se poradila se svou matkou, než odpověděla, že chce hlavu Jana Křtitele na podnose (verš 25). Herodes se Jana bál, protože „věděl, že je to spravedlivý a svatý muž“ (verš 20), a tak se mu nelíbilo proroka zabít, ale slíbil, že tančící dívce dá, o co požádá. Protože Jan už byl ve vězení, bylo jednoduché poslat kata, aby Janovi setnul hlavu, což se také stalo (Mk 6,27-28). Byl to smutný a hanebný konec života tak věrného muže.
Z života Jana Křtitele si můžeme vzít několik ponaučení. Jedním z nich je poučení, že věřit celým srdcem v Ježíše Krista je možné. Jan věděl, že Mesiáš přichází. Věřil tomu celým svým srdcem a celé dny „připravoval cestu“ pro Pánův příchod (Mt 11,10). Příprava cesty však nebyla snadná. Denně se setkával s pochybovači, kteří nesdíleli jeho nadšení z příchodu Mesiáše. Pod tvrdými otázkami farizeů se Jan dělil o svou víru: „Já křtím vodou,… ale mezi vámi stojí ten, kterého neznáte. On je ten, který přichází po mně a jehož řemeny sandálů nejsem hoden rozvázat“ (Jan 1,26-27). Jan uvěřil v Krista a jeho velká víra ho udržela na jeho cestě až do chvíle, kdy mohl říci, když viděl blížícího se Ježíše: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan 1, 1). (Jan 1,29). Jako věřící můžeme mít tuto pevnou víru všichni.
I když je těžké s jistotou říci, co Jan cítil, když seděl ve vězení, rozhodně se zdá, že měl pochybnosti. Jan však poslal Ježíšovi zprávu ve snaze zjistit pravdu. Jako křesťané budeme všichni vystaveni zkoušce své víry a buď ve své víře ochabneme, nebo se stejně jako Jan přimkneme ke Kristu, budeme hledat pravdu a zůstaneme ve své víře pevní až do konce.
Janův život je pro nás příkladem toho, s jakou vážností máme přistupovat ke křesťanskému životu a ke svému povolání ke službě, ať už je jakékoli. Jan žil svůj život proto, aby druhé seznamoval s Ježíšem Kristem; soustředil se na poslání, které mu Bůh svěřil. Jan také věděl, jak důležité je činit pokání ze svých hříchů, aby mohl žít svatým a spravedlivým životem. A jako Boží služebník se také nebál mluvit pravdu, a to i tehdy, když to znamenalo vytýkat lidem, jako byl Herodes a farizeové, jejich hříšné chování.
Janovi byla svěřena jedinečná služba, avšak i my jsme povoláni sdílet Ježíšovu pravdu s ostatními (Mt 28,18-20; Jan 13,34-35; 1Pt 3,15; 2Kor 5,16-21). Můžeme následovat Janův příklad věrné a poslušné důvěry v Boha, když žijeme a hlásáme jeho pravdu v jakékoli životní situaci, kterou nám Bůh dal.
.