Stejně jako nespočet dalších si Alfred Wegener všiml, že západní pobřeží Evropy a Afriky má víceméně stejný tvar jako východ Severní a Jižní Ameriky. Vypadalo to, jako by kdysi byly pohromadě a byly od sebe odtrženy, přičemž mezeru vyplnil Atlantský oceán. Ačkoli byl Wegener vzděláním astronom a pracoval jako meteorolog, navštívil pobřeží Atlantiku a zjistil, že horniny a zkameněliny na jedné straně oceánu odpovídají těm na druhé straně. Wegener navrhl, že se kontinenty od sebe vzdalují. Geologové ho zatratili jako outsidera a ignorovali ho. Myšlenka se však ujala a důkazy o posunu kontinentů se pomalu hromadily. Za zmínku stojí zejména objev střídavého uspořádání magnetického pole v horninách mořského dna v blízkosti tzv. center šíření, jako je Středoatlantický hřbet. V roce 1960 Harry Hess a Robert Dietz dali dohromady všechny informace a ukázali, že Wegener měl pravdu, čímž myšlenku deskové tektoniky postavili na pevný základ. Hessova (a další) sjednocující práce se ukázala být jednou z nejdůležitějších koncepcí v geologii, protože vysvětlila mnoho věcí: šíření mořského dna, stavbu pohoří, rozložení sopek a zemětřesení a jejich vzájemný vztah, pohyby zlomů a mnoho dalšího.
Zlom San Andreas dostal své jméno od Andrewa Lawsona po zemětřesení v roce 1906. Pojmenoval jej podle jezera San Andreas, (dnes) člověkem upraveného propadového jezírka v okrese San Mateo, kterým zlom prochází. Jezero pojmenoval v roce 1769 Gaspar de Portola, který u (tehdy) malé vodní plochy tábořil (viz etymologický odkaz níže).
Nejstarší doložený záznam o zemětřesení pochází z Číny, a to z roku 1831 př. n. l. z provincie Šan-tung. Nejúplnější historické záznamy pocházejí rovněž z Číny, a to od roku 780 př. n. l. za dynastie Čou v Číně.